Pokud
si
tedy
kladete,
alespoň
někdy,
vážné
otázky
o
smyslu
života,
pak
Vás
zvu,
abychom
se
nad
nimi
zamýšleli
společně.
Život
je
přece
plný
otázek.
Proč
se
někdo
narodí
do
dobrých
rodinných
poměrů
a
jiný
živoří
v
rodině
alkoholika,
narkomana,
nebo
člověka
vážně
nemocného?
Proč
je
někdo
bohatý
a
jiný
chudý,
proč
někdo
zdědí,
nebo
vyhraje
velké
peníze
a
druhý
si
je
musí
těžce
vydělat?
Proč
se
hodným
lidem
stanou
bolestné
věci
a
člověk
zlý,
bezcharakterní
si
žije
bez
problémů?
Proč
se
někomu
narodí
postižené
dítě
a
jinému
ne?
Proč
někdo
onemocní
rakovinou,
ač
žije
zdravě
a
jiný
si
užívá
kdejaké
zdraví
škodlivé
závislosti,
a
přesto
je
zdráv?
Otázky,
otázky,
otázky
a
tak
málo
odpovědí.
Jaký
má
vůbec
smysl
ten
náž
život?
Najít
si
partnera,
mít
děti,
zaměstnání,
vydělat
peníze,
být
starý
a
nemocný...
a
zemřít?
Zdá
se
mi
to
příliš
málo
a
vlastně
ani
ne
moc
víc,
než
život
nějakého
zvířete.
My,
kteří
jsme
dokázali objevit, vymyslet a vytvořit velká díla...máme tak malý význam?
Jak
málo
toho
zůstane
po
člověku,
který
zemře?
Pár
předmětů,
pár
fotografií,
pár
vzpomínek....to
se
mi
jeví
jako
velice
malý výsledek třeba 80 let zážitků. Vám ne?
Jak
jsem
se
tak
začal
pídit
po
informacích,
zabývajících
se
touto
tématikou,
zákonitě
jsem
musel
proputovat
mnohou
filozofii
a
náboženství.
Stále
jsem
však
narážel
na
různá
dogmata,
tedy
věci,
které
člověk
má
příjmout,
aniž
je
pochopí,
prý
se
snad
dokonce
ani
nesmí
o
to
pokoušet.
Ta
dogmata
však
nejsou
jen
výtvorem
a
majetkem
náboženství,
ona
nás
provázejí
doslova
,,na
každém
kroku”
našich
všedních
dnů.
Ptáte
se,
která
to
jsou,
že
si
na
žádné
nevzpomínáte?
Tak
vezměme
třeba
vliv
výchovy
a
obecných
pravidel
daného
národa.
Když
se
narodíte
v
národě,
kde
je
obecně
běžné
věřit
v nějakou božskou osobnost, budete to brát jako základní pilíř života.
Když
se
ale
narodíte
v
jiném
národě,
bude
to
naopak.
Například
v
Indii
budete
brát
myšlenku
znovuvtělování
jako
přirozenou,
ale
v
jiném
evropském
národě
se
tomu
budete
posmívat
jako
dětské
báchorce.
Lze
tedy
konstatovat,
že
každý
národ
a
snad
i
každá,
nějak
vyhraněná
skupina
obyvatelstva
má
různá
dogmata.
Můžeme
vzít
i
méně
závažné
postoje,
těm
se
říká
,,tradice”.
I
ony
se
uznávají
s
jistou
sveřepostí,
aniž
mají
logický
či
historicky
doložitelný
základ.
K
tomu
patří
Mikuláš,
konzumace
kaprů
o
vánocích
a
plno
jiných,
někdy
jen
krajových
zvyků.
Je
tedy
docela
obtížné
se
dopracovat
k
nějakému
úplně
volnému
a
nezmanipulovanému
hledání
skutečných
podstat
věcí.
Přes
všechny
proklamace
a
prohlášení
institucí
i
jednotlivců
o
jejich
jediné
a
skutečné
Pravdě
je
to
vlastně
bolestné
tápání
ověnčené
omyly
a
zrnky
poznání.
Není
to
tedy
cesta
pro
zbabělce,
slabochy
a
lenochy
-
není
to
snadná
cesta.
Mnohdy
se
člověk
musí
rozloučit
nejen
s
obecnými
dogmaty,
ale
i
s
těmi
osobními,
vždyť
každý
z
nás
má
různé
,,tak
to
určitě
je”,
které
memusí být pravdivé.
Ač
je
to
cesta
nelehká,
stojí
za
to.
Vidět
život,
druhé
lidi,
ale
i
sebe
v
širších
souvislostech
dodá
životu
zcela
nový
rozměr, který není tak závislý na prosperitě státu, celosvětové ekonomice a změnách klimatu... a to určitě stojí za to.
Nevím,
jestli
se
to
dá
chápat
jako
odvaha,
nadšení,
nebo
spíše
drzost
a
domýšlivost,
ale
odhodlal
jsem
se,
tedy
postupně, napsat o základních otázkách lidského bytí několik knih, které bych Vám zde rád trochu představil.
Tak, pokud Vás to ještě nepřestalo zajímat, pojďte se ně podívat.
Tato se mi zdá nejpovedenější...
V nabídce naleznete také záložku ,,Články”, kterou bych rád pravidelně rozšiřoval o nové příspěvky...poslední
budu označovat hvězdičkou a datem
V záložce ,,Co mne zaujalo”, bych rád zmínil knihy, filmy nebo jiná média, která mne zaujala
Do záložky ,,Různé” budu postupně umisťovat to, co se jinam ,,nevešlo”, a přesto bych Vás na to rád
upozornil
AKTUALIZACE
20.12.2018
Jak jsem tak šel životem, připadal mi stále podivuhodnější a nepochopitelnější...
Jako dítě jsem žil v obětavé péči rodičů a nic mi nechybělo, ovšem to, že jsem se měl výborně, jsem začal chápat až
později. Pak jsem byl jinoch a plaval si v životě jako lodička po vesnickém rybníčku. Jako mladý muž jsem si také nežil
špatně i když do mých plachet se mnohdy opřel neznámý a bouřlivý vítr. Až později, když jsem odtrhnul pohled od svého
obrazu v zrcadle vlastní jedinečnosti, dokázal jsem sledovat svět kolem nás. A byl to zvláštní pohled. Všichni lidé, které
jsem potkal, chtěli být šťastní, ale nikdo nevěděl, co to vlastně je. Jeden hledal štěstí v lásce, jiný ve věcech
a další zase v kariéře. Ovšem štěstí bylo vrtkavé, bylo těžké si je naklonit a ještě těžší udržet. Láska zevšedněla,
předměty se okoukaly, v kariéře přicházeli stále noví, mladší a někdy schopnější, jindy jen drzejší sokové. Tak vypadala
honba za štěstím jen jako nekonečný let za přeludem. I to však po jistou dobu může člověka uspokojit, jenže přísné stáří
svou holí rozežene mnohý sen, odebere touhu z mnohého přeludu a vezme vítr ze staré, potrhané plachty. Není to
podivná náplň života - hnát se celý život za něčím, co je ve stáří shledáno jako nedůležité? Je nutné, abychom k tomuto
poznání došli až na sklonku života, kdy s tím již nic nejde udělat, nic nelze prožít znovu a jinak? Takové otázky jsem si
začal klást a hledat na ně odpověď. Protože nejsem sobec, chtěl bych se s Vámi na těchto stránkách podělit o ovoce
svého hledání.