ČLOVĚK A SVĚT úryvek z knihy    Pár slov na úvod   Před pár lety se ve mně vynořilo zprvu nenápadné, ale postupně sílící přání pochopit dění, které nás obklopuje a jakýmsi nám nepochopitelným způsobem řídí naše osudy. Každý den nás přece potkává mnoho různých situací a zážitků, které označujeme jako náhody nebo souhry okolností a které mohou zcela změnit náš další život. Při podrobnějším pozorování se mne ale zmocnil úžas nad tím, že to vše má nějaký systém a řád. Že tedy člověk není jen hříčkou osudu, ale že stojí uprostřed zákonitostí, které vše ovlivňují. To bylo pro mne velmi povzbuzující zjištění, protože je-li tomu tak, má člověk i možnost vzít svůj život pevněji do rukou a začít tyto různé náhody vědomě ovlivňovat. Snažil jsem se nalézt vysvětlení v knihách, kterých vychází v dnešní době veliké množství. Ale právě ono veliké množství způsobuje hledajícímu člověku nemalé obtíže. O člověku a jeho postavení ve vesmíru pojednává mnoho knih,a to z různých, mnohdy protichůdných pohledů. Veliká různorodost i fakt, že se některé názory vzájemně vyvracejí, může v člověku vyvolávat zmatek i pocit beznaděje. I já jsem se prodíral různými naukami a spisy, a proto vím, jak je to obtížné. Někdy mne něco oslovilo a připadalo mi to věrohodné, mnohdy mne zase něco mátlo a odpuzovalo. Mystické a esoterické knihy mi připadaly místy složité a připouštějící různé výklady. V náboženských knihách jsem se zase setkával s výroky přesvědčujícími čtenáře, že při duchovním hledání nesmí člověk přemýšlet, protože vše je věc víry a ne myšlení. Ani to mne neuspokojilo a hledal jsem dále. Domníval jsem se, že příroda a přírodní zákony musí být součástí těchto nám doposud neznámých zákonitostí. Potom by to však nemohlo být tak složité a nesrozumitelné nebo dokonce někdy i nelogické. Zdá se mi, že přírodní zákony jsou ve svém základním principu jednoduché a srozumitelné, tedy přirozené. Ztotožňoval bych se s názorem význačného francouzského chemika a biologa Luise Pasteura (1822 – 1875): Nedejte se ohromit složitými přístroji a nemluvte o výzkumu, který jde do hloubky. Pamatujte, že velké věci je možno vidět bez zvětšení a že důležité přírodní zákony jsou ty nejjednodušší.    Nakonec se mi přece jen podařilo nalézt cestu, která mi připadá jasná a přehledná, a protože také ze zkušenosti vím, jak je těžké se v těchto věcech orientovat, zrodilo se ve mně velké přání pomoci ostatním hledajícím a alespoň trochu jim jejich hledání usnadnit.    Chtěl bych se tímto dílem obrátit k těm, kdo teprve stojí na prahu poznávání neznámého, kdo doposud jen nahlížejí do nepříliš probádaných a tajemně vyhlížejících oblastí. Jsou to většinou lidé, kteří nehledají tajemnou mystiku ani náboženství nebo nějaký kult. Jim prostě již nestačí vědecké vysvětlení, ale také nechtějí jednu pevnou a vžitou formu jen nahradit jinou. Chtějí sami přemýšlet a pozorovat, sami si chtějí tvořit vlastní úsudky pomocí prostého selského rozumu.    Právě k těmto lidem, kteří mi připadají opomíjení, bych chtěl promluvit. Tedy k těm, kteří touží pochopit ono cosi kolem nás, co nám denně přivádí do cesty různé náhody a situace, které pak mocně zasahují do našeho života. Chci se ze srdce a upřímně podělit o zrnka z poznání, které umožňuje člověku konečně vzít svůj osud do vlastních rukou. Budu se snažit promlouvat k vám čtenářům prostě, bez tajemna, bez mnohoznačných náznaků, ve snaze podělit se o to, co jsem se já sám mohl dozvědět z velikého díla, které nás obklopuje, ale i řídí a ovlivňuje naše cesty. Neboť i my jsme malou součástí velikého díla přírody. Byl bych ze srdce rád, kdybyste z mých slov vytušili, že mi nejde o to získávat vás pro své názory. Chtěl bych vám jen ukázat, co jsem já sám nalezl a co mne obšťastnilo. Snad to pomůže i vám. Nepředkládám tyto postřehy jako dogmata ani jako pevně zformovaný bezchybný návod, jak žít. To bych přece ani nemohl, vždyť sám, když pohlížím vzhůru do toho obrovského vesmíru, tuším, že stále nevím nic. Předkládám zde jen mozaiku pohledů k vlastnímu zkoumání a prosím, aby každý vše přísně a věcně hodnotil. Kdo chce slepě přijímat cizí názory, aniž je důkladně prozkoumá, je jako vrak bez kormidla, který je vět-rem hnán tím či oním směrem a dříve či později skončí na skalisku. Tím však nevyzývám ke kritice, ale spíše k vážnému zamyšlení nad vším, s čím se člověk setkává.       Konec tisíciletí     Dnešní doba je v mnohém zvláštní. Kdybychom ji chtěli nějak krátce a výstižně popsat, mohli bychom říci, že je to doba kvasu nebo varu. Zdá se, že vše je v pohybu. Denní zprávy nejsou téměř schopny za-chytit vše, co se za jediný den na této planetě odehrálo. Kolik zrůdností dokáže za jeden jediný den člověk způsobit, a to je jistě jen malá část, jež vyjde najevo. Kolik překvapení nám téměř denně přichystá příro-da v různých katastrofách, kterými nás doslova zasypává. Ukazuje nám také, že naše vžité představy o jejím působení již nemusí platit. Na poušti dochází k záplavám, v horkých krajinách sněží a mrzne, tak-zvané staleté katastrofy se opakují v krátkém čase znovu. Národy chtějí samostatnost a mír, a proto se navzájem vraždí a týrají, přestože jejich příslušníci spolu po léta žili bez zjevného nepřátelství. Lidé, kteří do dnešní doby platili za bezúhonné občany, odkládají masky. Stávají se z nich často sobečtí vyděrači a mnohdy i násilníci nebo zvrhlíci, kteří terorizují i své blízké. Děti, které vždy obecně byly symbolem čistoty a nevinnosti, jsou k sobě kruté a mnohdy se vzájemně týrají, někdy dokonce i vraždí... Politici a státníci se předhánějí ve slibech, že jen oni a jejich strana zajistí národu či lidstvu štěstí a blahobyt. Vzápětí se však v nějakém skandálu objeví, že i oni jsou pouze lidé. I ono jimi slibované štěstí nese v sobě často již na počátku hořkou příchuť. Vždyť štěstí pro jednoho může znamenat neštěstí pro druhého. Do toho pak přicházejí církve a sekty s tradičním náboženstvím či jeho novými podobami. Zde je sice mnoho krásných idejí, ale současně zůstává také příliš mnoho nezodpovězených otázek.  Jednou z takovýchto podstatných otázek je pro dnešního přemýšlejícího člověka pojem spravedlnosti. Kdo hledá smysl ve všem, co nás obklopuje, hledá i řád. A řád musí mít nějaká pevně stanovená pravidla, tedy zákony. Vždyť i náboženské spisy se odvolávají na vůli Stvořitele. Chtějí-li ji tedy lidé dodržovat, museli by ji nejprve znát. Pak by ale asi nepostačovaly výroky typu nevyzpytatelné jsou cesty Páně... a jiné, které takto vysvětlují, že se v podstatě může stát cokoliv a pochopit to není v lidských silách. Podle některých názorů může být na člověka sesláno Stvořitelem utrpení, aniž by si to sám zasloužil. Současný člověk pak v těchto dějích nemůže nalézt spravedlnost a utíká se raději k náhodám nebo nespra-vedlivému osudu, jemuž se nelze ubránit. Také může zůstat u osvědčených jistot, tedy u toho, s čím se veřejné mínění již smířilo: u konzumního, materialistického náhledu na svět.    Z tohoto šíleného zmatku vyrůstá v mnohých lidech beznaděj a zoufalství, ale i vzrůstající pocit strachu. Někteří se přimknou k postoji nechci nic vidět, nechci nic slyšet, mám svou rodinu, svou chatu, vilu a své sny… Tím se jistě dá na chvíli umlčet onen varující tísnivý pocit, jenž se v člověku vzmáhá, ale jen do té doby, než se člověka dotkne nějaká strast osobně, a ta se nevyhýbá nikomu. Vzpomeňme jen na nyní tak často opakované záplavy, na náhlou těžkou nemoc, krach podnikatelských plánů i zhroucení osobních vztahů. Ze dne na den, z hodiny na hodinu se člověku zhroutí stavba, kterou pracně budoval po léta a u níž byl hrdý na to, jak je pevná a solidní. Jak se děje jednotlivci, tak se děje i celému lidstvu, neboť ono se přece z těchto jednotlivců skládá.   Někde se tedy musela stát chyba, a to chyba velmi zásadní...