ZÁKLADNÍ OTÁZKY LIDSKÉ EXISTENCE objevující se v mých knihách   Tuto stránku jsem nazval pro někoho asi poněkud nezvykle, ale při hlubším zamyšlení by to měla být stránka nejdůležitější, protože snad málokterý člověk si někdy nepoloží či snad již nepoložil stěžejní otázku: ,,Jaký má ten můj život vlastně smysl?" Nebo snad někdy: ,,Jaký to vůbec má všechno smysl?" Většinou si tuto otázku klademe nešťastně, zoufale, ano i beznadějně v situacích, kdy se na nás valí těžké a trpké prožití. Kdy jsme na kolenou a nechápeme, proč právě nám se děje takové příkoří a zlo, když ostatní jsou šťastní a ničím netrpí... To je to, co si ani věřící člověk neumí vysvětlit: ,,Proč? Proč právě já?" K pochopení takových situací může vést jedině jistota v oněch ,,základních otázkách lidské existence", které jsou názvem této kapitoly.   ,,Kdo jsem?" To je jedna z těchto záhadných otázek. Pohled do historie nám ukazuje, že se filozofové, učenci, náboženští badatelé, vědci a mnozí jiní lidé již generace přou o to, kdo to vlastně ,,člověk" je. Přes různost náhledů vyvstávají dva základní postoje. Jeden tzv. vědecký, který vychází ze zkoumání lidského, ale i zvířecího těla a odvolává se na evoluci. Druhý je ,,náboženský", který stojí na tom, že člověk, příroda a celý vesmír byl stvořen nepochopitelně dokonalým všemohoucím Stvořitelem. Věda se opírá o logické poznatky vyvozené z praktického zkoumání, ale i různých dedukcí a předpokladů. Náboženství opět mnohdy spíše o horoucí nadšení a staré různě vykládané spisy, než o logické závěry. Z toho ovšem vyplývá, že oba směry se mnohdy ocitají v určitém vakuu a svůj názor obhájí jen dogmaty, tedy výroky, které se nedají zcela věrohodně dokázat, ale někdy ani vyvrátit.Tedy něčím, čemu se v dané chvíli ,,musí věřit". Náboženství sice hovoří o lidské duši, ale tento pojem je nejasný a rozostřený, takže nemá jasný a obecně platný obsah. Přitom se zde jedná právě o základní stavební kámen na němž pochopení lidské existence začíná a bez něhož nelze dojít za hranice dogmat a věrouk. Věda se svým ryze hmotným chápáním nemůže pochopit nehmotnou podstatu člověka, ale soustřeďuje se pouze na jeho hmotné tělo - v něm hledá... ale nalézt nemůže. Jako v rádiovém přijímači rozebraném do poslední součástky nelze nalézt a spatřit rádiové vlny, tak ani v rozpitvaném lidském těle nelze nalézt vlastního ,,člověka". Protože hmotnými přístroji a pomůckami můžeme zaznamenat a změřit opět pouze hmotu, nemůžeme vědecky prokázat nehmotnou podstatu člověka. Tu lze zachytit pouze pomůckami stejného, tedy nehmotného druhu. Zde ve hmotném světě takové pomůcky těžko nalézáme, obzvláště když je chceme lokalizovat hmotně - tedy viditelně. Přesto každý z nás je vybaven díky své nehmotné podstatě i nehmotnými pomůckami, které by mu toto bádání umožnily. Tyto pomůcky zahrnujeme pod používané, i když nepochopené pojmy: intuice, vyciťování, vize, vidiny, sny, apod. Žel, jako každý nepoužívaný orgán nejprve postupně ztrácí svou účinnost a posléze zcela zakrní, tak i tyto schopnosti, po celé generace nepoužívané, nebrané na váhu a zlehčované, jsou dnes zakrnělé a jen někteří jedinci je dovedou částečně užívat. Pro lidstvo jako celek jsou spíše zajímavou kuriozitou než smyslovými orgány a pomůckami, které by měl člověk používat v každém denním i nočním okamžiku. Kdyby to člověk činil, neměl by nejmenší pochyby, že to v něm, co se směje, raduje, pláče, miluje a žije není jeho tělo, ale nehmotný duch. Odpadly by všechny polemiky, dohady, spory a zesměšňování. Vědci by znali hranice svého hmotného bádání, které je samozřejmě důležité a může člověku při jeho krátkém pobytu ve hmotě pomoci a nesnažili by se zlehčovat bádání a poznání své vlastní duchovní podstaty, která svým původem stojí vysoko nad hmotou, a proto je schopna tyto vyšší věci pochopit, zatímco mozek, jako produkt těla a hmoty se k nim nikdy nepovznese.   Druhou neméně závažnou otázkou je: ,,Proč jsem zde nebo jaký je smysl mé existence?" Hlouběji přemýšlející lidé se jistě již někdy zamysleli nad tím, zda celá ta naše ,,honba za štěstím" je tím skutečným opravdovým smyslem života. Konzumní společnost, do které můžeme v nejširším slova smyslu zařadit celé lidstvo, si vytkla za cíl a smysl existence uspokojování různých tělesných a smyslových potřeb. Počínaje tím nejzákladnějším, jako je jídlo, spánek, obydlí a ošacení přes požitky dráždící smysly, jako různé druhy drog a omamných látek k požitku tělesného spojení. Komerční kruhy se dokonce snaží vnutit nešťastnému človíčkovi myšlenku, že smyslem jeho života je zakoupení nějakého pracího prášku, čokoládových oplatků či snad dokonce projímadla. I když to zní směšně, naše apatie k takovému snižování lidství nás vlastně usvědčuje, že v tom moc ,,jasno" nemáme. Přes všechny ty řeči, ale i touhy po těchto předmětech si člověk musí přiznat, že to, co mu nejvíce chybí, jsou pojmy nehmotné, tedy: láska (pohlavní spojení nestačí - a to hmotné je), přátelství, porozumnění, soucit a další. Všechny tyto pojmy mají své různorodé vnější projevy, ale jejich podstata spočívá v mysli člověka, v jeho duševním stavu. I z těchto faktů si lze učinit závěr, že to podstatné, o co zde jde, je jádro člověka, jeho vlastní podstata, tedy duše nebo duch.   Naše duchovní podstata přichází sem do hmotného vesmíru proto, že větší hutnost hmoty, tedy nejen těla, které nosí, ale i celého hmotného prostředí vyvolává  určitou nutnou zátěž pro ducha. Ten pod touto zátěží musí vyvíjet potřebnou aktivitu, čímž sílí a v prožívání různých situací uzrává v sebevědomou osobnost. Naše tělo, ale i celé hmotné prostředí jsou tedy pomůckami pro vývoj vnitřního duchovního jádra, které je vlastním skutečným člověkem. Všechno co člověk skutečně vnitřně prožije, ať je to čistá radost nebo zloba, závist apod.to vše včetně celé škály procítěných citů je extraktem života zde na zemi. To jediné si člověk odnáší při své fyzické smrti k pokračování existence v jiné úrovni. Učíme se zde řešit různé situace, konflikty, osobní, rodinné a mezilidské vztahy. To vše se však nedá naučit rozumově, ale pouze vnitřně, jak se říká ,,srdcem", teprve potom je to prožitek ducha a má to vliv na jeho vývoj. Člověk má svobodnou vůli a situace může řešit různými způsoby. Špatné řešení mu přináší negativní citové stavy a to ho může postupně dovést ke snaze změnit své postoje. Avšak právě svobodná vůle mu též umožňuje nedbat na tyto učební pomůcky a může svou osobnost vyvíjet nesprávně. Namísto dobrotivého, moudrého, chápajícího a svobodného jedince se může vyvinout v nešťastníka zotročeného vlastními sklony a nezdravými přáními. Tím se však stává nejen postrachem okolních obyvatel, ale též promarňuje možnost svého vývoje, která je časově ohraničená. Nedokáže-li svůj vývoj k dokonalé duchovní osobnosti dokončit do určené doby, bude jeho vývoj zcela zmařen, jeho nesprávně zformovaná osobnost zanikne a on se opět stane nevědomým duchovním zárodkem.    Další závažnou otázkou, kterou si zde hodláme položit je: ,,Kam kráčím? Jaký je cíl a směr putování člověka?" V předchozích otázkách jsme došli k závěru, že člověk je tvor duchovní podstaty, která je jiného, éteričtějšího druhu, než je hmota této země. Tato duchovní podstata přichází z úrovně mnohem výše položené, než je tento zdánlivě nekonečný hmotný vesmír. Účelem pobytu duchovní podstaty na této zemi je zdokonalení a vývoj k sebevědomé osobnosti. Původním stavem této duchovní podstaty je duchovní zárodek, cílem pak sebevědomá dokonalá osobnost. Zpět do duchovní úrovně se duchovní postata může vrátit buď jako dokonalá osobnost bez chyb, žijící zcela a bezvýhradně v zákonech stvoření, nebo ve stejné formě jako z duchovní úrovně odcházela, tedy jako nevědomé duchovní embryo. To však znamená zmaření tisíciletého vývoje, vymazání nebo lépe řečeno nevratné ztracení získané osobnosti, což je děj velmi bolestný a trapný. Duchovní podstata přijímá pro svůj krátký pobyt na hmotné zemi nezbytné hmotné tělo. Po smrti, tedy po odložení hmotného těla, nepřestává duchovní podstata existovat, ale vyvíjí se dále buď v úrovních tzv. ,,onoho světa" (kterých je velmi mnoho) nebo při dalším zrození na zemi v novém těle novorozence s tím, že většina z nás si svůj předchozí vývoj nepamatuje. Je zde však mnoho ,,nepřímých důkazů" naší dlouhodobé existence. Pozorný člověk v sobě může snadno objevit sympatie k lidem, místům a situacím, se kterými nemá nic společného, a to ani ve smyslu výchovy a společenského ovlivnění. Známé stavy, kdy člověk cítí, že někoho dosud mu cizího jako by důvěrně znal, jsou hluboko zasuté dřívější prožitky bývalých vztahů, které dřímají ukryty v našich duších. Někteří lidé si dokonce matně vzpomenou na dřívější osobní vztahy, protože naše společenské role se mění a dřívější strýc může být dnešním např. synem. To jsou jen různé zevní změny, ale jádro - duchovní podstata zůstává táž.   Vraťme se však k tématu této otázky. Máme se tedy zde na zemi, ale i v ostatních úrovních v prožívání různých situací a vztahů učit chovat jako skuteční, opravdoví lidé. Lépe řečeno máme se postupně vyvinout k pravému lidství. To snad neznamená náboženskou příslušnost k něčemu, ani nějakou konkrétní věrouku. Znamená to být člověkem, který každou situaci řeší s vědomím své odpovědnosti nejen ke společnosti, svým milým, spolubližním a všemu lidstvu, ale i ke všem tvorům, celému vesmíru a obrovskému dílu stvoření, které ovšem musí znát. Aby mohl působit takto harmonicky a vyrovnaně v každé situaci nejen na této zemi, ale i ve všech vyšších úrovních, musí dokonale znát všechny děje a zákonitosti zde i tam působící. To je podmínkou zdárného vývoje - poznat a naučit se žít v zákonech stvoření, bez chyb, omylů a různých zavádějících sklonů.