CESTA Věnováno paní Šperlínové a mé mamince na jejich další cestu za prahem pozemského života...     Žena se rozhlédla po pokoji. Bylo zde tak příjemně! Oheň v krbu praskal a plameny dovádivě poskakovaly po březovém polenu. Vše zde bylo hřejivé, laskavé.   Přistoupila k oknu a pohlížela ven. Temnota, jen temnota. Ani jediná hvězda nerozjasnila samet oblohy. Ne, rozhodně se jí ven nechtělo. Tma a jistě i zima. Brrr!!!!   Ale věděla, že MUSÍ!   ,,Ještě chvilku, alespoň chviličku zde v tom přátelském prostředí!“ tak to prosilo v jejím nitru. Jenže se tam také ozýval velitelský hlas: MUSÍŠ a ona věděla, že uposlechne.   Rázně uchopila kliku a prudce otevřela dvéře. Mrazivý chlad ji roztřásl a nejistota sevřela její srdce. Co mne čeká v té neznámé noci? Jako tichá, laskavá ozvěna šeptalo jí to v ústrety: ,,Důvěřuj! Neobávej se! Pomoc je ti nablízku! Po každé noci přichází jasný den!“   Srdnatě vykročila vstříc své budoucnosti. Ne, již se nechtěla ohlížet a v jejím nitru se objevilo cosi nového. Kromě obavy a nejistoty se poznenáhlu rozhořívala i zvědavost. Co mne asi očekává? To již nebyla hrůza a strach, ale očekávání.   Klopýtala nocí a v jejím nitru probíhal boj. Vtom si vzpomenula na své milované. Co asi dělá Jiřinka a co Zdeňa, zvládne to beze mne? ,,Důvěřuj, vše dobře dopadne!“ šeptala noc kolem ní a ona jí uvěřila.   S každým procitlým jménem v jejím nitru rozžehla se nová hvězda nad její hlavou. Její myšlenky zaháněly temnotu a ona si vzpomenula, že láska je největší silou, kterou temnota nikdy nemůže zničit. S úžasem pohlížela do zářící kupole, jež se majestátně klenula nad její hlavou. Každá hvězda byla jedním osudem, jedním člověkem. Každá hovořila svou řečí, svým jazykem o témže. Hovořila o lásce, důvěře a skutečném lidství.   ,,Cožpak mne tolik lidí miluje? Nikdy jsem si toho nepovšimnula! Zdálo se mi, že si nerozumíme a že neumí ocenit mou pomoc a lásku,“ přemítala žena.   ,,Odlož brýle předsudků a sejmi si tmavou pásku společenských zvyků, které sis dobrovolně nechala nasadit a potom spatříš lásku. Vždyť láska je všechno! Láska je život, láska je i smrt. Štěstí, radost, utrpení i bolest, ve všem nalezneš lásku, protože vše rozechvívá srdce a volá ho k životu. Otevři oči a uvidíš lásku, otevři srdce a prožiješ ji. Žádná noc není tak temná, aby ji láska neprozářila. Důvěřuj!“ šeptalo vše kolem ní a ona s údivem viděla, že noc již není temná.   Každá hvězda nad její hlavou byla dobrou myšlenkou nějakého člověka, který k ní vysílal svou tichou vzpomínku. A hvězdy měnily se v tváře, které k ní hovořily. Tato jí děkovala za vše, co pro ni kdy vykonala, tamta prosila za odpuštění, že ji nelaskavým slovem zranila.   ,,I ty, Aničko, mne máš ráda?“ šeptá žena překvapeně, pohlížeje vzhůru.   Ohlédne se a spatří za sebou v dlouhém zástupu své skutky, myšlenky a city. Jako její děti kráčejí mezi lidmi, aby pomáhaly, léčily nebo i zraňovaly.   ,,Ne, nemohu být zapomenuta, nemohu zmizet. Jsem-li zde nebo tam není důležité, protože mé chtění zde stále působí. Dobro, lásku a pomoc mohu uskutečňovat stále, ani temná noc, ani vzdálenost není překážkou. Vždyť není žádná zeď, žádná bariera, je jen lidské nepochopení a neznalost, které vytvářejí tuto iluzi,“ šťastně a vítězně procházejí tato slova myslí ženy. Paprsky hvězd obetkávají ztichlou postavu, vytvářejíc kolem ní jemně třpytící se kruhy pastelových barev. Žena cítí jak jí proniká neznámá síla, povznáší ji a posiluje. Světlo se vlní, proplétá a kříží, aby se pozvolna zformovalo do světlé postavy.   ,,Tati,“ šeptá žena šťastně a vroucně se chopí podávané ruky.   ,,Pojď, má milovaná,“ pronese postava a v jejím hlase je tolik vroucnosti a lásky, že ženě vytrysknou slzy štěstí. Její hruď je naplněna takovou blažeností, jakou snad ještě ani nezažila.   Pevněji stiskne ruku ve své dlani a společně vykročí vstříc osudu.   Na obzoru se rozlévá něžná růžová záře, která promlouvá tak slibně k srdci ženy. Z této záře vystupují žhnoucí písmena a formují se do nádherného slova: NADĚJE.   Obě postavy kráčí vstříc budoucnosti.   A hvězdy jim sypou lásku na cestu…